Deník hejtmana

Srpen 1968 a ruská okupace byla událost, o které jsem jako malý kluk mnohokrát slyšel. Třeba od kamarádů mých rodičů, kteří sundávali směrové cedule na křižovatkách z Hrádku do vnitrozemí. Jinak to byla temná minulost, na kterou chtějí všichni zapomenout. Potupa, zklamaní nadějí, konec snů...
Jako 16 letý jsem věřil tomu, že se po 20 letech - v roce 1988, režim zhroutí a tupá vláda komunistů skončí. Režim neskončil, ale lidé se pomalu přestávali o okupaci, kolaborantech a zrádcích bát mluvit.
Na rozdíl od mých rodičů jsem ale měl štěstí a od 18 let žiji ve svobodné zemi se vším dobrým a špatným, co svoboda a demokracie přináší. Listopad 1989 pro mě byl nadějí a vždy zůstane jednou z nejsilnějších životních vzpomínek.
Moji rodiče takové štěstí neměli a prožili si ztrátu všech velkých nadějí a 21 let normalizace a vlády komunistických kolaborantů.
Pro svoje dcery můžu udělat jenom jedno. Budu jim o nesvobodě, útlaku a hlouposti totality, ve které se naštěstí nenarodily, vyprávět. A řeknu jim, že svoboda není zadarmo a stojí za to o ni usilovat a bránit ji.